Vojenský a špitální Řád sv. Lazara Jeruzalémského

je historická instituce, jejíž původ vyrůstá z křesťanské péče o nemocné ve Svaté zemi. Od raných staletí byl řád spojen se špitální službou – především s přijetím a péčí o malomocné – a jeho život byl současně zakotven v pravidelném liturgickém a modlitebním rytmu. Už v nejstarších řádových pravidlech se vedle praktické služby nemocným zdůrazňuje společná modlitba, bohoslužba, procesí a duchovní doprovázení těch, kteří nemohli opustit lůžko.

Z hlediska církevního práva a historické kontinuity je zásadní skutečnost, že řád získal papežské schválení a status potvrzený bulou papeže Alexandra IV. z 11. dubna 1255, která schválila pravidla řádu a jeho organizaci. Tato norma zároveň ukazuje, že řád byl vnímán jako křesťanská instituce se stabilními pravidly, liturgickou službou a jasně definovaným posláním.

V novověku pak do církevního a právního vymezení výrazně promlouvá bula papeže Klementa XIV. z 10. prosince 1772 (Militiarium Ordinum Institutio), která řeší postavení řádu v konkrétních dobových okolnostech a současně potvrzuje jeho čest a identitu jako „velkého vojenského řádu“.

Důležité je, že v materiálech je výslovně formulováno, že Řád sv. Lazara je od svého vzniku ve Svaté zemi katolickou institucí. Na tuto katolickou identitu navazuje jeho legitimita i současné ukotvení: řád si udržuje kontinuitu na církevním, historickém a humanitárním základě.

Poslání Řádu sv. Lazara Jeruzalémského vyrůstá z křesťanské tradice milosrdenství a služby člověku v nouzi. Od svého vzniku byl řád spojen se špitální péčí – zejména s přijetím těch, kteří stáli na okraji společnosti – a tuto identitu si uchoval i přes proměny doby. Základní myšlenka zůstává stejná: víra se má projevovat skutky, konkrétní pomocí a odpovědnou službou.

Řád je chápán jako historicky a duchovně zakotvená katolická instituce, jejíž činnost je opřena o křesťanské pojetí důstojnosti člověka. Služba potřebným není „doplněk“ k tradici – je jejím jádrem. V řádové tradici se vždy spojovala praktická pomoc s modlitbou a liturgickým životem: péče o tělo i duchovní doprovázení patřily k sobě

Dnešní poslání řádu proto navazuje na špitální kořeny a zaměřuje se na podporu těch, kteří jsou oslabení nemocí, sociální situací nebo jinou formou znevýhodnění. Řád usiluje o to, aby pomoc byla účelná, důstojná a dlouhodobá – ne pouze jednorázová. Vedle přímé pomoci řád podporuje i charitativní iniciativy, dobrovolnictví a spolupráci, která vede k reálnému zlepšení života konkrétních lidí.

Součástí poslání je také osobní závazek členů: kultivovat rytířský étos služby, kázně a odpovědnosti. To znamená jednat čestně, chránit dobré jméno řádu, propojovat tradici s praktickou činností, a především sloužit bez potřeby osobního prospěchu či veřejného uznání.

Řád tak v současnosti nese své historické dědictví především jako závazek: být viditelným znamením křesťanské charity, která je konkrétní, vytrvalá a založená na úctě k člověku.

České velkopřevorství

Dochované prameny nenasvědčují tomu, že by Řád svatého Lazara ve starší době v Českém království, resp. vůbec v zemích České koruny vyvíjel nějakou činnost. Povolení konání sbírek v době episkopátu pražského biskupa Tobiáše na sklonku 13. století trvalou přítomnost nijak nedokazuje a zůstává vlastně jedinou doloženou stopou.

Řád uvedl na naše území teprve roku 1937 kníže Karel VI. ze Schwarzenbergu, hlava orlické sekundogenitury rodu, jenž se s ním seznámil za pobytu ve Francii, kde také obdržel pověření k vybudování řádových struktur na území Československé republiky. Podle všeho se Karlovi podařilo sbor prvních svatolazarských rytířů, zvaných „rytíři první hodiny“ (vesměs vrstevníků – příbuzných a přátel) shromáždit ještě do konce roku 1937. Po samotném Karlu Schwarzenbergovi následovali Leopold Podstatzký-Liechtenstein, ženatý s Marií Markétou hraběnkou Kinskou ze sloupské větve, vzdálenou Karlovou sestřenicí, následuje Johann M. Lexa z Aehrenthalu, Karlův mladší bratr František, Edmund hrabě Czernin z vinořské větvě, František Jindřich hrabě Dobrzenský z Dobrzenicz, jenž byl ženat s Karlovou nevlastní sestrou Evženií Klotyldou, a Bedřich Karel Kinský z knížecí linie rodu. Kníže Karel byl ustanoven delegátem řádu pro české velkopřevorství, tedy nikoli ještě velkopřevorem – tím byl jmenován až roku 1947. Nelze však pochybovat o tom, že byl na místo velkopřevora designován; také mu byl hned při přijetí udělen velkokříž.

Do činnosti řádu se zapojili také mnozí podnikatelé a duchovní. České velkopřevorství se během několika let vyprofilovalo jako silná akceschopná skupina. Jeho členy se stala řada předních osobností politického, kulturního a náboženského života a čeští lazariáni proto mohli hned od počátku rozvinout aktivní činnost.

Slibný vývoj ale přervala okupace českých zemí a druhá světová válka. Setkání svatolazarských rytířů a duchovních na Velehradě roku 1941 bylo na dlouhou dobu posledním veřejným vystoupením Českého velkopřevorství. Po roce 1941 nastala na území Protektorátu perzekuce inteligence a politických elit, jejíž obětí se během následujících let stali také někteří členové řádu sv. Lazara. Jiné lazariány lze v této době hledat mezi účastníky domácího či zahraničního odboje.

Po únoru 1948 odešlo mnoho lazariánů do emigrace. Ti, kteří zůstali, pokračovali v činnosti proti vůli vládnoucího režimu a s velkými obtížemi. Koncem 50. let bylo několik členů řádu na základě vykonstruovaných politických procesů odsouzeno k trestům vězení. Členové Českého velkopřevorství v zahraničním exilu působili především v charitativní oblasti a dokázali pro řád získat nové české členy. V průběhu 60. a 70. let jmenoval tehdejší generální místodržící řádu vévoda z Brissacu nové české rytíře.

V Československu se České velkopřevorství řádu sv. Lazara poprvé po téměř půl století oficiálně a veřejně představilo až v roce 1990 znovuustavující generální kapitulou.

Zrození Řádu a jeho působení ve Svaté zemi

Před křížovými výpravami se v Jeruzalémě za hradbami Svatého města nacházel špitál pro malomocné, zasvěcený svatému Lazarovi. Pod jurisdikcí melchitských řeckých patriarchů Jeruzaléma v něm sloužili arménští mniši, spravující se řeholí svatého Basila Velikého. Z tohoto špitálu vyrostl řád svatého Lazara. Na rozdíl od jiných vojenských a náboženských řádů založených ve Svaté zemi – jakými byly řády johanitů, templářů nebo německých rytířů, které spadaly pod jurisdikci latinské církve – byl řád svatého Lazara pod jurisdikcí východní církve. V nepřítomnosti melchitského řeckého patriarchy sloužil mistr řádu svatého Lazara jako sufragán arménského arcibiskupa.

Po dobytí Jeruzaléma křižáky v roce 1099 přicházeli do špitálu svatého Lazara rytíři, kteří onemocněli leprou. Někteří zůstali v klášterní komunitě a složili v ní sliby, přičemž si zachovali svůj rytířský závazek. Ve 12. století přijali špitální rytíři řád svatého Augustina. Tak se zrodila definitivní identita řádu svatého Lazara. Jako vojenský a špitální řád byl potvrzen bulou papeže Alexandra IV., vydanou 21. dubna 1255. Špitálníci řádu svatého Lazara se starali o malomocné a byli povinni do svých řad přijímat rytíře jiných řádů, postižené touto nemocí. Podobně templáři zahrnuli do svých pravidel přijetí do řádu svatého Lazara těch svých bratrů, kteří se stali malomocnými. Po Saladinově dobytí Jeruzaléma v roce 1157 vojenské aktivity rytířů špitálu svatého Lazara zintenzivnily. V roce 1191 se zúčastnili dobytí Akkonu. Poté se objevili po boku císaře Fridricha II. Štaufského, jeruzalémského krále, při jeho křížové výpravě roku 1227. V roce 1244 sehráli hrdinskou roli v katastrofální bitvě u Gazy. Později se po boku francouzského krále sv. Ludvíka IX. rytíři svatého Lazara zúčastnili bitvy u Damietty a bitvy u Mansúry (1249). Během obléhání Akkonu v roce 1291 byli spolu s rytíři jiných řádů hrdinnými obránci poslední křesťanské pevnosti na Východě. Řádové komendy existovaly v mnoha zemích: Francii, Anglii, Skotsku, Německu, Uhrách, Španělsku, Itálii, Švýcarsku, Flandrech i jinde. V roce 1154 francouzský král Ludvík VII. daroval královský hrad Boigny poblíž Orléans řádu svatého Lazara. Poté, co řád ztratil své majetky ve Svaté zemi, získal zpět svá evropská komendy a velmistr, bratr Thomas de Sainville, se usadil v Boigny, které tak sloužilo jako magistrální sídlo řádu až do Francouzské revoluce.

Pod ochranou francouzských králů

Aby zabránil jejich vyvlastnění, vzal francouzský král Filip IV. Sličný v roce 1308 všechny rytíře Řádu svatého Lazara pod svou ochranu a poručnictví, které se od té doby stalo dědičným. Ze svého sídla v Boigny velmistr řídil a rozvíjel komendy rozmístěné po celé Evropě a zaměřil jejich činnost na péči o malomocné. Tato vysoce ceněná lékařská odbornost vedla k četným darům a odkazům, což umožnilo řádu vybudovat významnou síť leprosárií. Každé dva roky, během svatodušních svátků, svolával velmistr všechny rytíře na generální kapitulu do této malé vsi v regionu Orléans, která se stala evropským sídlem Řádu svatého Lazara. Během 14. a 15. století rytíři rozšířili svou špitální činnost a také jejich vojenská role se stala významnější. Sloužili zejména po boku francouzského krále během stoleté války. Někteří z nich byli společníky Jana z Arku při obléhání Orléans. Řád svatého Lazara však na konci 15. a během 16. století čelil četným obtížím. V roce 1517 se převorství v Capui odtrhlo od velkého magisteria v Boigny a vytvořilo samostatnou větev řádu, která se v roce 1572 sjednotila s řádem svatého Mořice a vytvořila tak Řád svatých Mořice a Lazara pod dědičným velmistrovstvím savojských vévodů. V Anglii král Jindřich VIII., když se v roce 1534 rozešel s katolickou církví, připojil majetek řádu ke královskému panství. V Německu a Švýcarsku byl řád během reformace zbaven svého majetku. Ve Francii se díky dědičné ochraně francouzských králů řád svatého Lazara vyhnul jakémukoli pohlcení nebo drancování. Velmistři z Boigny hráli v království důležitou roli. Tak tomu bylo v případě Françoise Salviatiho (1578-1586), který s pomocí Jindřicha III. udržoval mezinárodní charakter řádu, a u Aimarda de Clermont de Chastes (1593-1603), který byl viceadmirálem Francie a společníkem krále.

V období spojených řádů

V roce 1607 založil král Jindřich IV. Řád Panny Marie Karmelské a v roce 1608 svěřil jeho velmistrovství velmistrovi Řádu svatého Lazara, markýzi de Nerestang. Sjednocení obou řádů pod jeden velmistrovský úřad bylo potvrzeno bulou kardinála de Vendôme, papežova legáta ve Francii, ze dne 5. června 1668, která připomínala a potvrzovala privilegia, milosti a indulty udělené Řádu svatého Lazara. V roce 1612 se válečné lodě plující pod vlajkou Spojených řádů účastnily expedic k řece Niger. V roce 1666, v rámci restrukturalizace francouzského námořnictva nařízené králem Ludvíkem XIV., řády svatého Lazara a Panny Marie Karmelské vytvořily flotilu plující pod erbem řádu se základnou v Saint-Malo. Tato eskadra se skládala z deseti fregat. Tyto lodě, obsluhované samotnými rytíři, se rychle zapojily do boje proti anglickým lodím. V květnu 1666 padl v bitvě rytíř de Groslieu, velící fregatě „Saint-Lazare“, poté, co odrazil několik pokusů o přepadení od tří anglických fregat. V dubnu 1677 převzal rytíř de Cicé velení nad eskadrou čtyř fregat. V květnu se během výpadu setkal s anglickým korzárem. Po dvouhodinové bitvě byl zabit i on sám, poté co zabil anglického kapitána. Nakonec v prosinci 1667 řády založily v Paříži Námořní akademii. V návaznosti na dynamiku, kterou nedávno prokázaly sjednocené řády, a na jejich odborné znalosti v oblasti zdravotní péče, svěřil král Ludvík XIV. v roce 1672 rytířům svatého Lazara a Panny Marie Karmelské správu všech leprosárií, špitálů a chudobinců v království. Dva sjednocené řády sdílely společnou existenci až do roku 1788, tedy něco málo přes půldruhého století.

Pod vedením velmistra markýze de Dangeau (1693-1720) zažily řády nový rozvoj a rozšířily svůj nábor do různých zemí: Španělska, Neapole, Saska, Polska, Dánska, Švédska, Skotska a mezi křesťany na Východě, věrnými v tomto ohledu počátkům řádu svatého Lazara. Poté, co se vévoda Orléanský, zavázal k důslednějšímu návratu k náboženské praxi, zejména ke čtení denního officia předepsaného řeholí, byl v roce 1757 velmistrem povýšen princ Ludvík z Francie, vévoda z Berry a budoucí král Ludvík XVI. Spor mezi shromážděním francouzského duchovenstva a sjednocenými řády ohledně způsobilosti řádu (složeného v podstatě z laiků) přijímat církevní majetek vedl papeže Klementa XIV. k vydání buly „Militarium Ordinum Institutio“ z 10. prosince 1772, která mu tuto způsobilost odebrala a zároveň ho potvrdila v jeho stavu. Vévoda z Berry, který se stal francouzským králem, rezignoval na funkci velmistra a jeho bratr, hrabě z Provence, budoucí Ludvík XVIII., se v roce 1773 stal jeho nástupcem. Nařízením ze dne 21. ledna 1779 nový velmistr oddělil nábor sjednocených řádů. Řád Panny Marie Karmelské byl od nynějška vyhrazen pouze kadetům Vojenské školy. Jeho poslední promoce se udála v červenci 1787 a škola byla zrušena v roce 1788. Král Ludvík XVI. patentem ze září 1788 svěřil budovy Vojenské školy rytířům svatého Lazara.

Francouzská revoluce

Události roku 1789 zabránily řádu v pokračování jeho činnosti. Na den svatého Lazara, 17. prosince 1789, se neuskutečnila investitura, jak bylo tradicí, a revoluční vláda v roce 1791 zabavila veškerý majetek řádu, včetně magistrální komendy v Boigny. Hrabě z Provence odešel do exilu, kde nadále vedl řád a jmenoval rytíře. V roce 1799 přijal do řádu ruského cara Pavla I. a budoucího cara Alexandra I. a totéž učinil v roce 1808 pro švédského krále Gustava IV. Následně byli do řádu přijati další nekatoličtí křesťané jako čestní rytíři, čímž se zdůraznil specifický aspekt poslání řádu: jednota křesťanů.

Restaurace řádu

V roce 1814, kdy se král Ludvík XVIII. vrátil do Francie, se Řád svatého Lazara znovu ujal svého postavení, ale král si nepodržel titul velmistra a spokojil se s rolí jeho protektora. Ačkoli Ludvík XVIII. zůstal řádu nakloněn, neudělal nic pro obnovení jeho dřívější slávy. Tento postoj lze vysvětlit tím, že jako hrabě z Provence, ještě během svého pobytu v exilu, využíval velkou část řádových zdrojů a chtěl se vyhnout připomínkám svých dluhů. Po nástupu na trůn povolil rytířům obnovit jejich činnost a sám je na všech oficiálních portrétech zobrazen s křížem svatého Lazara. Po jeho smrti v roce 1824 se protektorem řádu stal jeho nástupce, král Karel X. Řád vedla Rada důstojníků, v níž se nacházel rytíř Du Prat Taxis, generální zmocněnec řádu, kterému pomáhali herold baron Silvestre a historiograf baron Dacier, zatímco abbé Picot sloužil jako kaplan Rady. Zdá se, že Ludvík XVIII., protektor řádu, neschválil žádná jmenování ani povýšení v rámci řádu; nicméně za protektorátu krále Karla X. přibližně deset jmenování a dvě povýšení svědčí o jeho oživení.

Během revoluce v roce 1830 ztratili rytíři Řádu svatého Lazara svého světského ochránce, krále Karla X., který byl nucen odejít do exilu. Rada důstojníků, ke které se připojili velitelé hrabě d'Albignac a markýz d'Autichamp, se poté obrátila na svého prvotního duchovního ochránce, melchitského řeckého patriarchu. Patriarcha Maximos III. v roce 1841 souhlasil s obnovením této ochrany. Tato ochrana, připomínající původní jurisdikci, pod níž se nalézali špitálníci svatého Lazara na začátku své přítomnosti ve Svaté zemi, nahradila v historickém rozměru ochranu francouzského krále a v duchovním rozměru ochranu Svatého stolce. Rada důstojníků si byla v té době vědoma nemožnosti přijmout nekatolické rytíře římskokatolickou církví latinského obřadu. Volba řeckokatolického patriarchy je významnou událostí v historii řádu. Od roku 1844 se rytíři svatého Lazara v rámci svých nových závazků podíleli na významném projektu: rekonstrukci kláštera na hoře Karmel nedaleko Jeruzaléma. Tento důležitý projekt mobilizoval energii členů Řádu svatého Lazara ve druhé polovině 19. století. Tato mobilizace byla založena na dvou cílech: znovuobjevit své kořeny ve Svaté zemi a znovu zaměřit svou práci špitálníků na doprovázení poutníků. Tento návrat ke kořenům a tuto iniciativu podpořil výbor, jehož součástí byli hrabě z Montalembertu, Alfred de Vigny a Alphonse de Lamartine, spolu s Alexandrem Dumasem a Victorem Hugem. Během těchto let se k posledním rytířům, jmenovaným během restaurace, připojili rytíři jmenovaní Radou důstojníků a potvrzení dalšími patriarchy, aby byla zachována služba řádu.

Od počátku 20. století

V roce 1910 patriarcha Cyril VIII. obnovil kancelář řádu v Paříži, která poté převzala správu řádu. Po první světové válce (1914-1918) se řád rozšířil do Francie, Španělska a Nizozemska a etabloval se i mimo Evropu, zejména ve Spojených státech a Kanadě. V roce 1933 bylo obnoveno Velké magisterium a François de Bourbon, vévoda ze Sevilly, se ujal jeho vedení s prozatímním titulem generálporučíka. Rytíři svatého Lazara rozšířili svou nemocniční práci, zejména ve Svaté zemi, v rámci charitativních děl patriarchátu (Jeruzalém, Aleppo a Damašek). V prosinci 1935 se ve Francii sešla generální kapitula a vévoda ze Sevilly byl zvolen velmistrem. Řád pokračoval ve své mezinárodní expanzi restrukturalizací starších převorství nebo založením nových, zejména v Německu knížetem Ferdinandem Hohenzollernem, v Čechách knížetem Karlem Schwarzenbergem, v Rumunsku králem Carolem II. a v Bulharsku králem Borisem III. Tito noví převorové svými prestižními jmény umožnili skutečnou obnovu řádu jak v jeho špitální práci, tak v jeho závazku k jednotě křesťanů, který byl potvrzen jako nedílná součást jeho poslání. Tradice jmenování nekatolických čestných rytířů, kterou zavedl hrabě z Provence, byla udržována i těmito novými převory. Magisterium a duchovní ochránce řádu byli katoličtí, ale členové mohli patřit k hlavním křesťanským denominacím. V tomto duchu byla upravena pravidla a stanovy, které nyní umožňují ženám vstoupit do řádu na památku sester svatého Lazara, které se po boku špitálních rytířů staraly o malomocné.

Během druhé světové války zorganizoval Řád svatého Lazara již v roce 1940 sanitní sbor pro francouzskou frontu. Během okupace založil sbor dobrovolných ošetřovatelů známých jako „Dobrovolníci Řádu svatého Lazara“, kteří zachránili mnoho životů během bombardování, zejména v Normandii a pařížské oblasti. Jeho humanitární a vlasteneckou práci ocenila francouzská vláda v letech 1945 a 1947, která udělila vekokapituláři řádu Croix de Guerre. Po válce Rytíři svatého Lazara obnovili svou nemocniční práci a úsilí o prosazování jednoty křesťanů. Za tímto účelem byly uzavřeny dohody s Raoulem Follereauem o pokračování v boji proti malomocenství; v Africe byly zřízeny kliniky a v senegalském Djifonghoru byla experimentálně vybudována vesnice pro malomocné.

Dne 12. září 2004 získal řád svatého Lazara Jeruzalémského zpět legitimitu srovnatelnou s tou, kterou měl před rokem 1830. Toho dne se v orléanské katedrále skutečně odehrála historická událost. Princ Karel Filip Orleánský, který byl den předtím zvolen generální kapitulou, byl Jeho Eminencí kardinálem Paskaiem, primasem uherským, jednajícím jako styčný důstojník Svaté stolice, jmenován do funkce 49. velmistra Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Tento ceremoniál vyvrcholil prohlášením hlavy královského rodu, Jeho Milosti Jindřicha hraběte pařížského, kterým znovu potvrdil, ochranu nad Řádem. Zatímco duchovní protektorát přetrvával v osobě kardinála Duky, primase českého a v současnosti kardinála Kambandy, arcibiskupa v Kigali, rozhodl se v roce 2012 hrabě pařížský světskou ochranu Řádu vzít nazpět. Je tedy věcí budoucnosti, kdy se hlava královského rodu Francie znovu rozhodne ujmout starobylého závazku krále Filipa IV. Sličného z roku 1308.